Vítejte aneb. pohled do života bezradné dívky

Zdravím všechny zbloudilé duše na mém novém blogu. Tohle bude takový seznamovací článek, ale ten snad neuškodí.

Z mého starého blogu na blog.cz jsem se přesunula na webnode. Z jakého důvodu? Chci odstartovat novou kapitolu jak mého života, tak i zrádného hubnutí. Ale také zaujmout nové čtenáře na zdejším webu.

Pro začátek si můžeme popovídat třeba o mém problému s váhou a věcmi kolem toho.

Hlavní problém bude asi v tom, že jsem se nikdy horlivě nevěnovala sportu. Za svůj život jsem navštívila párkrát hodiny fotbalu a florbalu. Mimo to jsem jezdila přerušovaně sedm let na koních od svých šesti let. Již tehdy jsem byla silnější, ale k tomuto se ještě dostaneme.

Na koni jsem přestala jezdit začátkem roku 2017. A z jakého důvod? Dostavili se mé dokonalé sebevražedné choutky a já se zase začala topit v sebepoškozování. Tím pádem jsem byla u koní nesoustředěná, oni to vycítili a začali se mi vymykat. Vždy, když jsem si měla naklusat, kůň se splašil, začal cválat a já div se nespadla ze sedla. Též jsem měla problém s mou váhou na koně vylézt, protože jsem jezdila anglický styl (raději mám western, protože sedlo je pohodlnější a je zde výrazná hruška, ale daná stáj byla založena na anglickém stylu). Věděla jsem, že pokud to bude dál pokračovat, může se něco stát a já si koně zprotivím a proto jsem jezdit přestala. Ale též pro to, že lekce byli drahé a my jsme měli (a máme) čím dál méně peněz. Upřímně, ještě teď mi chybí vůně sena, koní (včetně jejich trusu a ano, riderům to vážně voní), koženého sedla a vše kolem toho.

A co že jsem byla silná už v šesti letech? Nebylo to z toho důvodu, že by jsem se narodila jako tlusté dítě (při narození jsem byla spíš podvyživená), ale z toho, co přišlo v mých pěti letech. Má matka si našla muže (mého otce), který bohužel své problémy zapíjel alkoholem a tím pádem na něm vyplýtval hromadu peněz. Moje matka si zažila, jaké to je, když nemůžete mít skoro nic vlastního a vše po někom zděděné a proto začala pracovat v Německu v mých čtyřech letech (sice tam pracovala i než jsem se narodila, ale jak poznala mého otce, na pár let skončila). Vždy odjížděla na dva týdny a pak se zase vracela, ale i tak bylo pro mě oddělení od mé matky velmi těžké a prvně jsem se hodně naplakala. Po dobu, kdy byla matka v Německu jsem pobývala u svých prarodičů z matčiny strany. První rok bylo vše v pořádku, ale v pěti letech se to zvrhlo. Matčin bratranec si našel přítelkyni ze Slovenska a já k nim často chodila, protože jeho přítelkyně má syna o čtyři dny mladšího než jsem já. Tato přítelkyně s kterou se později oženil umí péct skvělé buchty. A hlavně ty, kde je nejvíc kalorií a jsou kynuté. Když mi dala prvně ochutnat, zbořil se mi svět jak dům z karet. Vždy, když jsem je navštívila, na posezení jsem snědla polovinu upečených buchet. Nikdo mi na to nic neřekl. Ostatní jen přihlíželi a mého začínajícího problému s přejídáním, aby jsem si vynahradila, že se mnou není matka si nevšímali. A co se stalo když se matka vrátila? Nepoznávala mě. Sice jsem nebyla oteklá, jako jsou některé děti, ale má váha nebyla tak akorát, ale lehce před nadváhou.

No a tady můj příběh jak to začalo končí. Každý z vás si určitě dokáže domyslet, že jsem v přejídání pokračovala až do mých dvanácti let, kdy jsem zjistila o ANĚ.

Určitě vás zajímá, proč se nevěnuji některým sportům teď. Ráda bych se některým věnovala například tanci, jízdě na koni, basketbalu, přehazované, šermu, plavání nebo gymnastice, ale bojím se nového kolektivu. Toho, že se mi budou za váhu smát. Pak vám ale určitě naskočila otázka typu: ,, Proč se stydíš za svou váhu, když máš na blogu napsané, že tě baví se vyjadřovat? Proč jim prostě nevysvětlíš, že chodíš do daného sportu, aby jsi zhubla a že smát se tlustému je jako se smát nemocnému? ''. Ano, ráda se vyjadřuji, ale ne k tomuto tématu. Mám strach, že když se ozvu a řeknu svůj názor, ostatní si na mě najdou špínu a začnou mě šikanovat. Ono je dost komické, že by z malého názoru mohla vzniknout šikana, ale i kdyby ne, nejsem si jista, zda by jsem vydržela jejich opovrhující pohledy. Sice se zajímám o samuraiskou psychologii, kde se píše, že se nesmíte nechat rozhodit a zachovat vnitřní klid, ale tohle někdy trvá i léta, aby se člověk zvládl perfektně naučit.

Z minulého odstavce musíte mít pocit, že se vymlouvám. Je to možné a nepopírám to. Je též možné, že kdybych kroužek navštívila, lidé by mě respektovali, ale k tomuhle prostě nemám ego. Je tady varianta, že bych mohla běhat, ale mně běh moc nejede. Vím, že při běhu člověk posílí nejvíc částí těla, ale běhám, jen když mám chuť. Nejraději mám posilování. Skákání na švihadle, sedy lehy, kliky všemožných druhů atd.. Celkově ale moc neposiluji, protože jsem v tomhle ohledu poměrně líná.

A teď se vydáme mimo téma hubnutí k mému osobnímu životu. Ve druhé třídě jsem se začala věnovat hře na kytaru a v pátém ročníku skončila. Poté jsem na kytaru nepohlédla celý rok, ale jednoho dne mě chytla nálada si zahrát a od začátku sedmé třídy hraji znovu. Mezi tím jsem chodila měsíc na hodinu klavíru, protože máme doma velké křídlo a aby se alespoň trochu využilo. V poslední době si občas zahraji i na akordeon. Jednou by jsem chtěla skládat texty písní a mezi tím hrát i na akustickou kytaru. Jen tak ze zajímavosti, jedna kytara je sedmdesátý čtvrtý ročník, druhá dva tisíce tři a u třetí není datum. Každopádně naše krásně schátralé a rozladěné křídlo je ročník devatenáct set osmnáct.

Ale jelikož jsem vám toho již hromadu vyprávěla, myslím si, že na úvod je toho až až. Mockrát vám děkuji za přečtení a budu ráda, když mi napíšete.

Přeji krásný zbytek dne.